POLÁRNÍK BŘEZEN 2002

BÍLÉ PEKLO

STRANA 11

     Lidé přistáli ve strašném stavu. Všichni měli omrzlé ruce a nohy, jeden z námořníků dostal záchvat šílenství. Vedoucí skupiny, inženýr Melville, několikrát podniká pochody do vnitrozemí, jeho energii vděčí ostatní za svůj život. Ve vzdálenosti 50 kilometrů od tábora nachází Melvill osadu a přivádí pomoc.

     Nejhorší osud potkal třetí člun výpravy.

      Vyhladovělí, zmrzlí muži z De Longovy skupiny teprve po čtyřech dnech docházejí k plochým břehům ústí Leny. Aby k nim dorazili, musí se poslední půl druhé míle brodit po kolena ve vodě, nesouce na obolavělých zádech celý zachráněný náklad a zásoby.

     Nebylo jich mnoho. Potravin jim zbylo asi na pět dní. Ze čtyřiceti psů byl na živu jen jeden. Dva námořníci měli omrzlé nohy, museli je nést. Kolem bez ustání zuřila sněhová vánice.

      Nedostatek mapy této části Sibiře se stal tragický pro celou skupinu, skládající se ze čtrnácti osob. Nevěděli kam jít, kde hledat pomoc. Místo na

západ, směrem k jakutským osadám, míří De Long tvrdošíjně k jihu – do neznáma…

     Přes nesmírně skromné příděly jídla se zásoby den ze dne zmenšují. Sob, kterého ulovil jeden z členů výpravy, nemůže zachránit situaci. Výživa se teď skládá hlavně z glycerinu, rozpuštěného v horké vodě a … z kůže z obuvi.

      De Long se konečně rozhodne vyslat napřed dva nejsilnější námořníky, Nindenmanna a Norose, aby hledali domorodé osady. Dává jim vše, co má nejcennějšího – 40 gramů lihu a 40 nábojů. Ostatní se musí spokojit s občasným douškem grycerinu a vývarem z porostů. Je to jediné, co jim ještě zbylo.

      Z posledních sil urazí denně jeden až dva kilometry. A tak se s námahou vlekou po devět dnů. Z očí jim hledí smrt. Den po dni se zmenšuje zástup stínů, s námahou se držících na nohou.

      Dva poslové zatím bloudí ve sněhové vánici. Na noc si ve sněhu vyhrabávají jámy, ve dne s úsilím postupují kupředu. Konečně narazí na osadu Jakutů, kočovníků, kteří jdou na jih. Nadarmo se jim však snaží vysvětlit, že jejich druhové umírají, že je nutno jim pospíšit na pomoc… Jakuti se dobrácky usmívají, krmí je, starostlivě je obléknou do kožišin, ale nerozumějí jim … Nevědí, oč jde.

      Marně je zoufalí námořníci prosí, zapřísahají, vysvětlují jim a nakonec hrozí. Nelze se s nimi domluvit. Bezradní jdou s domorodci na jih. Snad tam najdou pomoc? Po několikadenní cestě přicházejí k osadě, do níž dorazila Melvillova skupina. Inženýr, vzrušen tragickým osudem svých druhů, okamžitě organisuje za pomoci domorodců a politických vyhnanců záchrannou akci pro De Longovu skupinu.

      Nepodaří se mu však najít trosečníky hned. Při nepřetržitém pátrání nachází stopy tábora teprve na jaře příštího roku.

     Byla to hrozná podívaná. Lidské mrtvoly v cárech oděvů, bez bot. V kapsách zbytky rozžvýkané kůže. 

     Oděv i ruce poutníků připálené – zřejmě se chtěli před smrtí zahřát a nakláněli se příliš blízko k ohni. Ze sněhu trčí vzhůru ruka, jako by ještě ve chvíli smrti žádal někdo o pomoc. Je to De Long.

     Cestovní deník, který byl u něho nalezen, je tragický svou prostotou. Zde je několik posledních listů:

Sobota 8. října

Dvacet gramů alkoholu v horké vodě. Došli jsme k jakési řece. Jdeme dál. Hrozné hradby ledu. Musíme se vrátit. Nic naplat. Sněhová bouře. Vítr jihovýchodní. Zima. Nemáme topivo. Mrzneme. Deset gramů alkoholu na každého.

Post scriptum lékaře: Alkohol má dobré výsledky. Zmirňuje bolesti z hladu. V nepatrných dávkách povzbuzuje síly.

Pondělí 10. října

Poslal jsem Alexise na lov. Snad se mu podaří přinést aspoň koroptev. Strašný hlad. Žvýkáme sobí kůži, ale ta nesytí. Slabý jihovýchodní vítr. Mráz povolil. Když jsme šli přes potok, několik nás spadlo do vody. S námahou rozděláváme oheň, abychom se usušili. Strašlivě vyčerpáni. Vaříme čajové lístky, které jsme našli v láhvi s lihem. V poledne vyrážíme na další cestu. Jihozápadní vítr. Sněhová vánice. Pochod kupředu je nesmírně obtížný. Lee nás zapřísahá, abychom ho tu nechali. Nenecháme. Jdeme stále po stopách Nindenmanna a Norose. Ve tři se zastavujeme. Už ani krok. Vlečeme se do nějaké pobřežní jeskyně a tam zas rozděláváme oheň. Alexis hledá zvěř. Marně. Lžička glycerinu k večeři. Nikdo už nemáme sílu. Bože, pomoz nám!

Úterý 11. října

Sněhová vánice od jihozápadu. Nejsme s to hnout se z místa. Žádná zvěř. Lžička glycerinu v teplé vodě. V blízkosti není chrastí na rozdělání ohně.

Středa 12. října

Poslední lžička glycerinu s vodou. V poledne vaříme několik hrstí vrbových větviček. Slábneme. Sotva nám stačí síly sebrat několik větviček chrastí. Sněhová vánice.

Neděle 16. října

K obědu vývar z vrbového listí a starých bot. Rozřezali jsme stan, abychom udělali obuv. Sněhová bouře. Od Nindenmanna žádná zpráva. Nemáme sílu jít kupředu, a zůstat tady – to znamená smrt hlady…

Každý den přináší nový smutek po někom, vyčerpaní cestovatelé umírají jeden po druhém. Poznámky se stávají stále lakoničtější.

Neděle 23. října

133. den od ztroskotání Jeannette. Stále slábneme. Večer jsme hledali chrastí. Strašně mrzneme. Velice trpíme na nohy. Nemáme obuv.

Pondělí 24. října

134. den od ztroskotání Jeannette. Strašná noc.

Úterý 25. října

135. den od ztroskotání Jeannette. Žádná naděje.

Středa 26. října

136. den od ztroskotání Jeannette. Zima, hlad, nemocní.

Čtvrtek 27. října

137. den  od ztroskotání Jeannette. Iverson u konce sil.

Pátek 28. října

138. den od ztroskotání Jeannette. Iverson ráno zemřel.

Sobota 29. října

139. den od ztroskotání Jeannette. Dressler v noci zemřel.

Neděle 30. října

140. den od ztroskotání Jeannette. Boyd a Gorz v noci zemřeli. Gollis umírá.

Poslední zemřel De Long.

…

     Roku 1937 doplula k ostrovu Henriette vědecká výprava na ledoborci Sadko a instalovala tam polární stanici se sedmičlennou osádkou. Přes veškeré úsilí se tehdy nepodařilo nalézti stopy po De Longově pobytu na ostrově.

     Roku 1938 tam našli přezimující polárníci zpola zpráchnivělé poznámky z tragické výpravy. Téhož roku doplul Sadko k ostrovu Jeannette, na který dosud nevstoupila lidská noha.

     Tři roky po tragické katastrofě Jeannette nacházejí náhodou eskymáčtí lovci u východního pobřeží Grónska trosky jakési lodi. Při podrobném zkoumání předmětů, které byly vlnami vyneseny na břeh, se ukáže, že pocházejí z De Longovy lodi, která ztroskotala poblíž Novosibiřských ostrovů. Za 1100 dní uplavaly přes 4500 kilometrů.

     Tento objev budí ve vědeckém světě sensaci. Odvážné předpoklady poručíka De Longa, že by bylo možné doplout s krami od východu k západu, nebo dokonce i k samému pólu – začínají dostávat reálnou formu. Nález žalostných zbytků americké výpravy na východním grónském pobřeží – De Longem podepsaného výkazu potravin, nepromokavého pláště s nášivkou „Louis Noros“, Nindenmannovy čepice a jiných drobností – utvrzuje vědce v jejich předpokladech. Horlivým zastáncem theorie pohybu ker přes pól se stává norský profesor L. Mohn. První, kdo docenil a rozhodl se využít názory profesora Mohna pro vědecké účely, byl Fridtjof Nansen.

.. pokračování příště ..

(Alina a Czeslaw Centkiewiczovi, Dobývání Arktidy, 1958 Mladá Fronta, Praha)