POLÁRNÍK BŘEZEN 2002

BÍLÉ PEKLO

STRANA 10

Z historie dobývání Arktidy

K A P I T O L A   X I I

BÍLÉ PEKLO

Alina a Czeslaw Centkiewiczovi

 vlasti dobrou zprávu, netuše, že je to zpráva poslední. Pln víry ve vlastní síly plánuje přezimování na Wrangelově ostrově, a teprve na jaře chce vyrazit na další cestu.

     Škuner, prodírající se mezi krami a ledovými poli, zamrzá už v blízkosti Heraldova ostrova. Od tohoto okamžiku ztrácí volnost pohybu. Jako vězeň, přikovaný k ledovému poli, musí loď sdílet jeho osud. V každém okamžiku jí hrozí, že bude rozdrcena sousedními krami.

      Začíná tragická pouť. Jeannette, vydána na milost a nemilost mořských proudů a větrů, driftuje s ledem po mrazivém Severním ledovém oceáně. Nikdo neví, jak dlouho tato nucená toulka potrvá, ani jak skončí.

      De Long se sice octl tam, kde dosud lidská noha nestanula, ale takto si vítěznou plavbu k točně nepředstavoval. Velice trpěl, neboť si jasně uvědomoval beznadějnost situace.

      V cestovním deníku z tohoto období čteme: „Je to kraj stvořený k tomu, aby učil statečnosti a trpělivosti. Kam oko dohlédne, nikde není vidět ani místečka, které by nebylo pokryto ledem. Severní vichry a mráz proměnily ledová pole kolem lodi v cement.“

     A tak míjí měsíc za měsícem v trudném, každodenním boji s přírodou. Ledové valy neustále hrozí, že rozdrtí loď. Avšak posádka mužně snáší všechna nebezpečí a věří, že čas šťastně ukončí tuto podivnou toulku.

      Z počátku je Jeannette nesena pomalu. Za prvních pět měsíců urazí

sotva 90 mil severozápadním směrem. Časem proud pomalu slábne a unáší kry na otevřený oceán. Jeannette, která je nakloněna na pravý bok a vmrzlá mezi kry, konečně podlehne tlaku.

      Voda se vlévá dovnitř nejprve pomalu, pak však začíná prudce tryskat. Je nutno začít pracovat u čerpadel a… už od nich neodcházet.  Bez chvíle odpočinku, ve dne v noci,

 dlouhých osmnáct měsíců…     Jaro nic na beznadějné situaci nezměnilo. Drift unášel cestovatele pomalu k severozápadu. Život míjel při jednotvárné těžké práci u čerpadel. Všichni věřili, že v létě se konečně vyprostí z ledu a volně doplují k točně.

      Tak minulo léto, podzim – minul konečně celý rok od chvíle, kdy loď zamrzla. Urazili sotva 150 mil. Daleká byla cesta ke slávě…

     Na počátku druhé zimy začal De Long pochybovat o možnosti dosáhnout cíle a dokonce i o šťastném zakončení výpravy. S hrůzou myslel na to, co se stane, bude-li nutno opustit loď, která je, byť poškozena, chránila před mrazem, vichrem a sněhovými vánicemi. Se starostmi a obavami si představoval namáhavý pochod k sibiřským břehům, vzdáleným 240 mil, po krách, na nichž každý nesprávný krok hrozí smrtí.

      Druhá těžká polární noc minula za neustálého nebezpečí, že se loď potopí. Na jaře se před očima zničené posádky objevily dva neznámé ostrovy. Dostávají jména Jeannette a Henriette.

      V polovině června začíná nápor ker, silnější než dosud. Obrovské valy, 9-10 stop vysoké, se náhle zřítí na zničenou loď. Je slyšet zoufalý křik: „Voda v kotelně!“. Osud lodi je zpečetěn.

      13.června 1881 po 22 měsících toulky mezi ledy klesla Jeannette na 77° severní šířky a 154° východní délky ke

dnu. Teprve nyní začal skutečný zápas člověka s Arktidou.

      Posádka, která byla dávno připravena opustit loď, zachránila několik člunů, spací pytle, sáně, potraviny na 60 dní a 23 psů, kteří měli pomáhat lidem při dalekém pěším pochodu k jihu, k Novosibiřským ostrovům. De Long se odtamtud chtěl přes moře Laptěvů dostat k ústí řeky Leny, kde počítal s pomocí domorodců.

      Aby usnadnil pochod, rozdělil posádku na tři skupiny. Každá táhla společně se psy sáně s těžkým nákladem zavazadel a potravin. Pěší pochod třiatřiceti lidí, obtěžkaných veškerým jejich majetkem – v těchto podmínkách mělo vše nesmírnou cenu – byl tak příšerný, že ve srovnání s ním vybledly vzpomínky na dosud prožitá utrpení.

     Hradby starého ledu tarasí cestu, mladý led se prolamuje pod saněmi, lidé a psi padají do vody. Stále častěji narážejí na kanály, urazit 10 kilometrů za den považují za velký úspěch, a k pevnině je ještě tak daleko! Značně dál, než se posádka domnívá…

     Z De Longových astronomických měření je jasné, že veškerá nadlidská námaha je marná. Mořské proudy unášejí kru opačným směrem. Za celý týden namáhavého pochodu nejen že neposotupili k jihu, ale proud zanesl kru o 28 mil k severu – opačným směrem, než kterým šli.

     De Long mlčí. Zachovává strašný objev jedině pro sebe. Nechce vzít svým druhů v neštěstí poslední zbytek naděje, která je udržuje při životě. Po určité době se však směr driftu opět otáčí k jihu.

     S příchodem léta se začínají šířit nemoci, které souží únavou klesající lidi. Nadbytek vody v této roční době je stejně tíživý jako její nedostatek v zimě. Brodí se v rozměklé ledové kaši. Při každém kroku jim zpod nohou prýští vodotrysky vody, smíšené se sněhem. Vlhko, vlhko, všude hrozné vlhko – v oděvech, jídle, ve spacích pytlech.

.

     Trosečníci se pracně sunou kupředu ve svých přetížených člunech a klopýtají po ledových polích, vytrvale směrujíce k vytouženým sibiřským břehům.

      Míjejí týdny po týdnech. Zakrátko voda mizí a objevuje se mladý led, každodenně pokrývající čluny silnější skelnatou vrstvou.

.

     Blíží se podzim a s ním hrozba dalšího přezimování. Když trosečníci konečně dorazí k Faddějevskému ostrovu v Novosibiřském souostroví, šílí radostí. Konečně pevnina pod nohama. Zdálo by se, že je zde ideální místo pro přečkání nastávající polární noci, ale De Long chce za každou cenu co nejdříve dorazit k sibiřskému břehu. Je tvrdošíjný a nenechá se svými druhy odradit.

.

      Trosečníci načerpávají trochu sil a v polovině září odjíždějí ve člunech na další cestu na jih – k ústí řeky Leny. Slabý východní vítr se náhle mění v prudkou bouři. Tři čluny výpravy se ztrácejí v obrovských vlnách a temnotě, halící moře. Jeden z nich beze stopy mizí. Druhý vyhazuje bouře na břeh v místě, kde stojí jakási chatrč, opuštěná domorodci.

     Začátkem roku 1879 budí nedostatek zpráv o Nordenskjoldově výpravě vážný neklid. Americký tiskový magnát Gordon Bennett, žádostiv sensace pro své čtenáře, vubavuje loď a posílá ji hledat Vegu, která se ztratila v dalekých severních mořích.

      Bennett, chtěje co nejrychleji uskutečnit svůj nápad, kupuje v Anglii starý plachetní škuner s pomocnými motory o tonáži 420 tun, s motorem o 200 koňských silách, a dává na něm provést menší změny. Je zpevěna příď, vmontován parní jeřáb, který je na tehdejší dobu nejmodernějším zařízením, a dokonce je na lodi instalován telefon. Nepamatovalo se však na to nejdůležitější: na patřičné zpevění lodních boků. Nepomyslelo se na to, že loď plující do boje s arktickým ledem, musí mít velice odolné boky.

      Výsledkem adaptace, vypočítané spíše na vnější efekt než na skutečná zlepšení, je tedy to, že loď Jeannette vyplouvá nepřipravena do těžkých a nebezpečných bojů s krami Severního ledového oceánu. Během horečných příprav na dalekou výpravu nikdo netuší, že tento nevelký škuner, užívaný do té doby k lovu na velryby, podlehne tragickému osudu.

      Velitelem lodi byl jmenován mladý poručík amerického námořnictva George de Long, který se činně účastnil pátrání po zmizelé expedici Hallově na lodi Polaris a od té doby se zcela věnoval arktickým otázkám. Je to první polárník, který se odváží změnit obvyklou dráhu výprav k severním pólu.

     Z četných nadšenců pro Daleký Sever si De Long vybírá dvaatřicet mužů a v červnu roku 1879 vyplouvá ze San Francisca, slavnostně pozdravován shromážděnými davy.

     Poručík De Long, ovládnut touhou po slávě, nevidí překážky. Nechce je vidět. Je si tak jist úspěchem výpravy, že s sebou bere bronzovou skříňku s vyrytými jmény domnělých  podmanitelů točny. V srpnu posílá do