POLÁRNÍK BŘEZEN 2002

PŘÍLOHA

STRANA 7

ZA PÍSNÍ SEVERU

Před akcí Velmi Divoká Jizera

    Opustíme protentokrát vodáckého průvodce řekou Vltavou od Vratislava Teklého a zařadíme z důvodu připravovaného vodáckého zájezdu úryvek, přesně vystihující atmosféru sjezdu divoké vody v neznámém prostředí. Kdo zažil, ví o čem se mluví, kdo nezažil, pozná. Místopisné názvy jsou vedlejší, namísto Sjoa a Heidal si můžete klidně doplnit Jizera a Ostrov hrůzy nebo například Štajer a Magneťák, respektive Die Schreckinsel či Teufelmaul…

      Velkou akcí letošního jara je „Velmi Divoká Jizera“ alias Mörderischestodbringendeshinterlistigesstromwasser. Jak již sám název napovídá, jedná se o setkání těch nejotrlejších vodáků, kteří mají odvahu pustit se do boje s divokou zpěněnou řekou, hnanou tajícím sněhem z okolních velehor. Jako malou upoutávku přinášíme tematicky příbuznou ukázku z nové knihy Zdeňka Šmída „Za písní Severu aneb Proč bychom se neztratili“. 

     Jen klid. Pořádně se Sjoa rozparádí až daleko pod Heidalem, kam stejně nedojedete. Za děsivou slalomovou tratí, v šestkových peřejích, až tam je ráj vodáckých psychopatů. Vám dovolí najatý kormidelník raftovat jen v úseku takřečeném komerčním. Ten chlap ví, co řeka umí, a v první peřejce zjistí, co umíste vy. I kdybyste mu šli sebevíc na nervy, hlavně se snaží vás neutopit, protože by přišel o licenci. Troše rizika se ale na divoké vodě nevyhnete nikdy. Jinak by to přece nemělo cenu.

„Na voleji dycky trénujeme záchranu,“ pravil kormidelník.

„Kde tu vidíš jakej volej?“ zaúpěla Lída.

„Všude je volej,“ zahřměl Pingo, „levej přední hák přes palubu!“

„Ježišku,“ řekla Lída a poslušně se překulila do metrových vln. Chvíli se tam mrskala a šermovala pádlem.

„Levá kontra,“ velel Pingo, „pravá hop, všichni hop, už ji máme.“ Bylo to na mně. Přitáhl jsem Lídu za pádlo, pak za ramena vestičky, vlna Lídu nadzvedla, měl jsem ji v člunu.

„Jak je po tělě?“ šklebil se Pingo.

„Mokro, teplo,“ řekla Lída. „Na duši široce. V zažívacím traktu úzko.“

Pod mostem čněl obří práh, dole se vařila voda. Proud hnal loď na pilíř. Ještěráci z autobusu na břehu se mohli ufotografovat. Jeden upadl do řeky, ale včas se zapletl do vrbiček. Vytáhli ho, nacházel se na pokraji smrti z leknutí.

„Těm zatracenejm paparazziům z autobusu,“ řekl Pingo ještě daleko před mostem, „ukážem, že máme náladu a bojových ducha! Že jsme v pohodě! Zvednem pádla, zvoláme: Ahoj!“

„A proč?“ řekl Keny.

„No protože – to je taky otázka. Pravá kontra, levá kontra, pravá stop, levá hop, pravá kontra stop levá pravá hop -“

Minuli jsme pilíř mostu a propadli se dolů. Dvacet metrů jsme letěli jazykem. Na jeho konci zavalil kohout oba přední háky. Lída vyletěla z třmenů, zarazila se o mne a položila mě na záda. Vší silou jsem ji zvedal. Leváhop, leváhop, šílel Pingo. Levá jsem byl já, Lída a Sumec. Sumec to nevytrhl. Bílá tříšť mě oslepila. Ale nevypadl jsem. A neztroskotali jsme.

„Neber ho vážně,“ vrčel za mnou Sumec. „Dělá to napínavý, abychom si přisli na svý. Nemůže si dovolit žádnej hazard.“

„Třetí zleva do vody,“ řval Pingo, „já tě slyšel! Trénujeme záchranu!“

„Tady?“ zablekotal Sumec.

„Jestli se bojíš, tak ne,“ řekl rychle Pingo.

„Tos uhád,“ zavrčel Sumec a vzorným parakotoulem se pozpátku skulil do vln.

„Levá kontra, pravá hop, levá stop, pravá stop.“

Sumec zakrauloval, dohnal loď, hodil pádlo dovnitř a chytil se lana na boku.

„Táhni kruci,“ vyzval Kenyho.

„Hned,“ řekl Keny, klekl si a uchopil Sumce za vestičku.

„Honem,“ Pingo lehce znervózněl, „vpředu je schod!“

„Zaber, Keny,“ vřískla Lída.

Keny zabral – a pak Sumce pustil. „Kdepak,“ řekl konverzačním tónem. „Au. Hexnšus. Mám to vyzkoušený. Jak zatáhnu…“

Pingo neřekl ani levá hop. V poslední chvíli vyrval Sumce na palubu Lukáš. Hned nato jsme minuli skálu jako Karlštejn a propadli se do dlouhých mocných peřejí. Pingo řval povely praskajícím hlasem. Voda nám stříkala do tváře.

„Je to vono,“ jásal mokrý Sumec. „A na plnej plyn!“

Pak se kaňon zúžil, peřeje se ztratily.

„Šutry jsou teď pod hladinou,“ řekl Pingo. „To je kaňon norská Kanada zvaný! Užívám si pohody, lehnu zády na klín toho za mnou, pádlo přes prsa aby neuplavalo, jaký prso aby neuplavalo, kdo to řek? Relaxujem, pohoda. Pohoda je povinná, je v programu, levej hák lehnout a pohoda cifix!“

…

Pověstné Studené koleno jsme zdolali lehce. Poslední skok prahem, poslední klička před obřím vírem. Pak se řeka rozlila do šíře. Viděli jsme nízký břeh v Heidalu posetý Ještěráky.

„A máme to za sebou,“ řekl Pingo posmutněle. „Při velký vodě není žádná sranda. Nejkrásnější víry jsou pod vodou.“

„Až na támhleten.“ Kormidelník z druhého pulsaru ukazoval na hrůzu, kterou jsme o chlup minuli.

„Taky mě to napadlo.“ oživl Pingo. „Kdybychom se dostali až těsně k němu, von nás zvedne, možná i kolmo,“ vykřikoval.

„Jste dobrá posádka,“ řekl pak pohnutě. „Zkusíme to?“

...

VZOROVÁ VÝSTROJ NA DIVOKOU VODU

Zdeněk Šmíd

 vestičky! Proto má vestička vejložky! Že nemá? No tak nemá, a co? Prostě ho chyť pod ramenama a trhni! Vyzkoušíme! Ty padneš jako do vody!“ ukázal na Lukáše. Lukáš se po zádech překulil z lodě do jehličí. Lehl si na břicho, vytrčil k Lídě pádlo.

„Nešaškuj,“ řekl jsem, ale Pingo mě přerušil: „Co mu do toho žvaníš? To je přesně vono! Přitáhni si ho! Perfekt! Ty se chyť lodě! Super! Ty ho chyť za vejložky! Trhni! Pomoz jí! Vodraž se! Zaber!“

Lída trhal Lukášem tak mocně, že padla na záda. Lukáš padl na ni.

„Jé, Lukáš to umí krásně,“ jásala Barborka ve vedlejším člunu, „pocem, pocem, já tě taky zachráním!“

Poté jsme se odebrali k řece.

„Každej poplave až k olši,“ velel Pingo. „Tam se postaví. Pozor! Je tu silnej proud! Kdo se nepostaví včas, poplave dalších šest kilometrů, protože ho nikdo nechytí. Za mnou!“

Poté se kasakadér Pingo vrhl do vody sledován prvními dobrodruhy. Stál jsem na břehu a už teď cítil chlad vody. Norské řeky jsou studené jak nůž. „Kruci,“ řekla Lída. „Mám já tohle zapotřebí?“

Plácl jsem sebou do řeky a položil se na proud. Voda se mi nahrnula za krk: zmrazené jehličky. Ale hned to přešlo. Neopren je zázrak. Voda nateče do tisíců kanálků, přilepí se na vás, tělo ty kanálky zahřeje. Jak se jednou namočíte, můžete se brouzdat řekou v pohodě. Byli jsme připraveni.

Ještěráci odráželi od břehu. Jiní Ještěráci, ti, co poplují odpoledne, je povzbuzovali z louky.

Náš člun vyplul třetí. Vletěli jsme do hlavního proudu obřími skoky, jako na býčím hřbetě. Příď se divoce rozkývala. První vlna málem spláchla Lídu. Druhá přeletěla přes ni a rozbila se mi o hlavu. Na všech člunech řvali kormidelníci: levá kontra, prahá hop, levá stop, pravá kontra, levá hop hop hop…

„Hele,“ řekl Sumec, „lepší je to támhletím jazykem!“

„Pádluju, nevynalézám,“ řval Pingo, „levá stop, pravá hop!“

Zatím jsme vyvázli z nejhoršího. Vlny, po kterých jsme skákali teď, nebyly vyšší než metr.

Šéf raftařů měl svaly, hrudník, ježka, obří trenýrky s kytičkama a říkali mu Pingo. Vevalil se do autobusu, líně si nás všechny změřil a bez výstrahy zařval: „Ahoj!“

„Dobrý den,“ pípli účastníci zájezdu. Pingo tu nevychovanost mlčky přešel a zahalekal: „Teda řeknu vám, je to pa-rá-da! Třicet čísel nadstav!“

„Ježišmarjá,“ řekla jedna paní a Pingo ji dorazil informací, že kdo tam za takovýho nadstavu zahučí, zažije něco, co už v životě nezažije, protože ho vyloví až po šestnácti kilometrech a někdy vůbec. „Kdo neumí plavat?“ otázal se výhrůžně. Nikdo se nepřiznal.

„Neplavci nepoplavou,“ suše oznámil Pingo. „Nepoplavou proč? Protože jsou neplavci. Odhalím je ráno: než vás pustím na loď, každej uplavete v řece dvacet metrů. dotaz?“

„V týhle zimě?“ vypískla Lída.

„To nic,“ broukl Pingo. „Stejně všichni budete v neoprenu!“

„V čem že to?“ zanaříkala jakási žena.

Kaskadér Pingo spokojeně zakýval ježkem: „To je vono, sranda a třicet čísel nadstav – jak říkám, bude to pa-rá-da!“

Pingo a jeho dva kormidelníci přijeli ve stařičké škodovce s vlekem: vezli tři solidní raftové čluny – pulsary, pádla, přílby, vesty, neopren. Rozdělili jsme se na šestice, narvali se do potápěčského a kormidelníci zahájili výcvik: „Přistoupím ke člunu, teď! Nasednu, teď! Cvičím pádlování. Á hop! Hop! Hop!“ My vyfasovali Pinga. Usedli jsme tři a tři na boky pulsaru, zasunuli chodidlo do třmenu na podlaze, druhé pod příčný válec člunu a předstírali jsme, že pádlujem.

„Hele, Pingo, my jsme vodáci,“ namítla Lída. „S náma se nezdržuj!“

„A kdo myslíte,“ zařval Pingo, „že se na divoký vodě topí nejvíc? Traktoristi? Beduíni? Statistika nelže! Takže makám! Á hop! Hop! Hop!“

Dělali jsme á hop hop.

„Co udělám, když spadnu do vody?“ hřměl Pingo. „Zachovám ledovej klid! A co nikdy nesmím?“

„Nesmím dejchat pod vodou,“ zahučel Lukáš.

„Nikdy nesmím pustit pádlo! Za pádlo mě přitáhnou! Jeden táhne, zbytek maká! Jak mě táhne? Za ramena