POLÁRNÍK ŘÍJEN 2001

PUBLICISTIKA

STRANA 5

kritika

„Skolí“ Rudovize dosavadní literárně-teoretická měřítka?

          Máme před sebou pozoruhodný umělecký počin. Tzv. Rudovize, oficiální šířitel myšlenek Klubu Polární záře, se vydala na nesnadnou cestu progresivní syntetické formy uměleckého díla.

.

Šbt. Pavla

 využívají autoři Rudovize mnoho stylistických variant a několik nových stylových vrstev.

     Přestože se zdá, že většina literárních prostředků je již v moderní literatuře vyčerpána, dokázala Rudovize téměř nemožné. Proti všeobecné otupělosti vnímání současnosti staví intenzívní a bezprostřední prožitek, snad by bylo dokonce vhodnější říci požitek z prožitku. Dokonalá sinesthesie (působení na lidské smysly) – připomeňme si fotografie až kýčovité podzimní krajiny nebo anonymních bot, které podobně jako kouř ohníčku vyvolávají téměř autentické čichové vjemy, anebo kupříkladu realistické zobrazení pojídání neidentifikovatelné potravy – to vše se čtenáři jeví jako mistrovsky zvládnutá hra s hranicemi umění.

     Neopakovatelná atmosféra „uvnitř Rudovize“ se vymyká všem dosavadním neúspěšným pokusům umělců o vytvoření univerzálního literárně-kohezního uměleckého díla, které by neselhalo ve zkoušce nejtěžší – v komunikaci se čtenářem. Autoři mohou být právem hrdí na tento počin, který u odborné veřejnosti vyvolá zajisté rozporuplné reakce. Již nyní se živě diskutuje o tom, zda Rudovize překročí v brzké době rámec českého kulturního prostředí.

     Vzhledem k tomu, že jsme v naší interpretaci záměrně pominuli obsahovou stránku díla, které se budeme věnovat příště, dovolujeme si na závěr této stati citovat úryvek ze článku Konfrontace osobních dějin a velké historie od Vladimíra Papouška: „Člověk musí pracovat na dějinách a v dějinách, aby je ukončil. Volí pro nebo proti vždy v souladu s pohybem nějakého kolektivu. Jiná cesta není, protože v tom okamžiku by se jedinec sám stavěl mimo dějiny“.

     Máme před sebou pozoruhodný umělecký počin. Tzv. Rudovize, oficiální šířitel myšlenek Klubu Polární záře, se vydala na nesnadnou cestu progresivní syntetické formy uměleckého díla. Doposud nenapodobena ve své jedinečnosti, přesto však dokonalá v novém, neotřelém způsobu spatřování a zobrazování reality.

     Kompozičně lze Rudovizi jednoznačně zařadit mezi žánry syntetické. Svou formou sice vzdáleně připomíná beletristické zpracovávání deníkových záznamů tak, jak je známe z devadesátých let tohoto století (snaha o autenticitu prožitku a jeho bezprostřední záznam bez ohledu na kvalitu), přináší však do literárního světa mnoho nového. Využitím fotografií, které vynikají záměrnou nesourodou stylizací, narušují autoři prostou popisnost jevů. Čtenáři tím ponechávají dostatek prostoru k vlastní interpretaci zobrazovaného. Taktéž zdánlivě nesouvislé poznámky, motta a komentáře, které se objevují jakoby náhodně uprostřed koherentního uskupení věcných informací, nepůsobí samoúčelně. Naopak se zde projevuje vytříbený smysl pro kombinaci, náznak a hru s intertextuálními narážkami.

     Zaměříme-li se na jazykovou stránku díla, lze konstatovat, že také tato se podřizuje záměru formálního zpracování, přičemž dynamičnost vyjadřování patří k nesporným kvalitám textových pasáží. Netendenční práce s jazykem, místy doplněná dokonce neologismy, které se v podobných žánrech vyskytují poskrovnu, jakoby podtrhovala živost, nebojme se říci téměř živočišnost (ve smyslu hmatatelného jazyka, který náleží pouze opravdovým mistrům) celého díla. Úlohu jazyka zde autoři nespatřují pouze v jeho sdělovací, tj. jednostranně komunikační funkci, naopak: vnímavý čtenář cítí, že s celým dílem komunikuje, vede pomyslný dialog, který ho v určitém smyslu dokonce povznáší.

    Pokud se vrátíme k již zmíněné interaktivnosti díla, tedy k oboustranné komunikaci percipienta a recipienta,

ZÁPIS ZE DRUHÉ VÝROČNÍ POLÁRNÍ VÝPRAVY

Jubilejní II. polární výprava poručíka de Longa aneb výstup na Rychnovský kopec, 13. listopadu 1999

Cíl:         Zopakovat dobytí Rychnovského kopce západní cestou

.